Mezi fantasy a historií: Maková válka R. F. Kuang

R. F. Kuang se nachází ve zvláštním žánrovém vakuu, kde se schází více 'seriózní' fantasy a Young Adult. Na sociálních sítích se tahle diskuze vede kontinuálně - někdo řekne, že je to Young Adult kniha, další namítne, že je na to moc drsná a vážná, a že kdyby knihu nepsala autorka, ale autor, určitě by dostala status 'normálního' fantasy. A já, která jsem sežrala všechnu moudrost světa, jsem si samozřejmě řekla, že ten oříšek definitivně rozlousknu. 

No. Pokus byl. Je těžké, aby se lidé shodli na tom, kam tu knihu zařadit, když sama má krizi identity. Buďme upřímní - celá základní struktura příběhu je vybudovaná ve stylu YA. Velmi speciální holka, která není jako ostatní, se dostane na prestižní internátní školu - tam se potýká se školní rivalitou a je rozřazena do své vlastní unikátní kategorie, kam se nikdo jiný už dlouho nedostal. Protože je speciální, vybere si ji jako svou žačku podivínský mentor a učí ji tajným technikám, které kromě ní téměř nikdo neumí ovládat. Jo a taky se tam zamiluje do jednoho staršího spolužáka a s druhým má naopak ideální rivalitu pro to, aby vznikl milostný trojúhelník.

A pak tedy přijde válka. A tady už se nevyhneme tomu obřímu, a poněkud nepříjemnému problému Makové války. Maková válka je totiž známá hlavně tím, že jde o fantasy alegorii druhé světové války v Číně. Možná ani to slovo alegorie se nehodí - je to spíše velmi těsně našitý kostým, který přidává do světa trochu magie a šamanismu, ale jinak se drží své předlohy ve skutečném světě. Tam právě má kniha největší problémy.

Nejde o to, že by R. F. Kuang neznala čínskou historii - je zřetelné, že o ní má celkem dobrý přehled a víme také, že sama čínskou historii studovala na univerzitě. Maková válka ale vyměnila pro fantasy důležitý worldbuilding za jednoduché přejmenovávání národů, zemí, měst a řek. Kniha se odehrává v ne-Číně, kde hlavní hrdinka složí úřednické zkoušky aby se dostala na prestižní vojenskou akademii v ne-Pekingu. Ne-Čínu pak napadnou ne-Japonci - hlavní postava se vydává bránit ne-Šanghaj a příliš pozdě se dostaví do ne-Nankingu aby spatřila důsledky jednoho z nejhorších válečných zločinů druhé světové války. Vzhledem k tomu jak důkladně se místy kniha drží skutečné historie, o to zvláštnější je, když se někde rozhodne od historie odchýlit. Jakákoliv role západních mocností úplně mizí - všechny opiové války jsou zredukovány na války s Japonskem. Anglie se objeví na krátký moment aby osvobodila jednoho hrdinu z Jednotky 731 a pak zase mizí, mezinárodní koncese v Šanghaji se celá evakuuje a zmizí z dohledu, v Nankingu není žádná bezpečnostní zóna a atomovou bombu na Japonsko nehodí Amerika, ale sama protagonistka. 

Maková válka se kolem hranice skutečné historie a fantazie pohybuje trochu jako slon v porcelánu. Autorka zvláštně zachází s etnickými menšinami - celý Taiwan nechá podlehnout ještě před začátkem knihy japonské genocidě, jediné přeživší masakru pak vídáme jako supersilné polomytické bytosti, které jsou podobné zvířatům ve své bestialitě a způsobem boje.¹ Zvláštně si vypůjčuje jména z různých jazyků a kultur a relativně náhodně je přiřazuje postavám a místům - taiwanský aboriginec má pak mongolské jméno, zatímco některé čínské postavy mají jména ruská nebo mandžuská. 

Největší překážkou při čtení pak nakonec skutečně je historická tématika. Pro západní čtenáře může být Maková válka prvním setkáním s realitou japonské invaze do Číny a očividným problémem zůstává, že nejde tak úplně o realitu. Nakolik je vhodné psát emocionálně pubertální fantasy protkanou skutečnými válečnými zločiny? Bojím se, že masakr Nankingu je natolik zrůdnou záležitostí, že jeho přenesení do fikce ho naopak činí těžším na uchopení, skutečné uvědomění si hrůz, které se v té době děly. Když potkáváme jednotlivé postavy z akademie, a vidíme, že přežily nankingský masakr, domy útěchy (znásilňovací stanice japonské armády) nebo experimentaci v Jednotce 731 (pokusy na lidech konané na území Mandžuska) během sotva stovky stránek, vypadá to místy jakože autorka prochází seznam historických hrůz, které si pamatuje a snaží se je všechny zařadit do svého příběhu. 

Kdybych se snažila přiblížit evropskému čtenáři tuto nevhodnost, kterou z knihy cítím, musela bych převést celý příběh do evropského kontextu druhé světové války. Takové převyprávění mi připadá až obscéně neuctivé, ani ho napsat nechci. Fiktivní fantasy verze těchto zvěrstev proměňuje oběti masakrů, znásilnění a experimentů na vedlejší postavy, které spíše vykreslují kulisy, jejichž skutečný děs a hrůzu si nemůžeme uvědomit. Kniha mi tedy v puse nechává akorát hořkou pachuť.

¹ O to zvláštnější je tohle pojetí taiwanských původních obyvatel, pokud se podíváme na autorčinu další tvorbu, která se explicitně věnuje tématům jako je orientalismus. Přitom 'magický divoch' je jedna z úplně základních orientalistických tróp.