rusalka a čarodějnice

Představte si les, takový, jaký si pamatujete ze svého dětství. Určitě jste zamlada chodili do lesů, hráli si tam a stavěli domečky pro skřítky - takový les si představte. Takový les leží kdesi mezi horami, upíná se na šplhající kopce v okolí a usadil se v údolí mezi třemi vrchy, kam málokdy dopadá slunce přes vysoké špičky smrků a jedlí. Ten les nemá jméno, a nikdo neví, kde přesně je, ale každý si ho umí představit - je to les, takový v jakém se odehrávají vaše dětské vzpomínky a noční můry.


V takovém lese, neznámého jména a neznámé lokace, se snadno člověk ztratí. Snad ani není možné les najít, pokud si vás nenajde sám. Kdybyste se les vydali hledat, nikdy ho nenajdete, ale občas se zjeví náhodným poutníkům, trpícím žízní a bludy, znaveným chozením po horách. Nejsou v něm vyšlapané cestičky a nikdo zde neodhazuje obaly od tatranek, ani nesbírá do termosek borůvky kypějící na loukách pod smrky - nenajdete tu značky ani pokácené stromy, jen kmeny sražené k zemi blesky divokých bouřek, porostlé houbami a mechy, lišejníky.


Přesto není ale les opuštěný. Mezi stromy se míhají stíny divoké zvěře, vlci následují svou kořist a ptáci zpívají o slunci schovaném mezi mraky. Na pár slunečných paloucích se hadi opalují na rozpáleném kamení a pod nimi šumí potůček. Ten dělí les na dvě poloviny, protéká mezi nízkými keříky a kořeny stromů až k tůňce pod skalou, kde žáby hlídají vstup do jeskyněk a děr, kde bydlí všemožná stvoření noci.


A v takové jedné jeskyni, za záclonou jehličí, bydlí rusalka. Jeskyně je zčásti potopená, a je nutno plavat pod vodou, aby se do ní člověk dostal. Vevnitř je tak akorát široká, tak akorát vysoká pro potřeby rusalky. Na holých stěnách se tvoří malé krápníky a v rohu malé místnůstky jsou cetky, které rusalka posbírala - dvě mince, dřevěný hřeben s ocelovou rukojetí, něčí rudý šátek a zlatý prsten. Nikdo neví, kde je rusalka vzala, ale každé ráno před spaním vyleštila mince a prsten šátkem a pečlivě si vyčesávala brouky z vlasů.

Přes den tedy rusalka spí, na polštáři z kopretin a kapradí, bez přikrývky, protože rusalkám není zima. V jeskyni je tma, zelenomodře se lesknoucí voda odráží stíny na stěny jeskyně a bludičky bzučí v rohu, čekajíc na noc.

Les ale není lidmi úplně opuštěný. Za třemi velkými balvany, za ošklivou starou vrbou, která jako by se chystala každou chvíli spadnout a ztrouchnivět, tam je schovaný malý dům - chaoticky naskládané desky dřeva a kovové pláty, závěs z hrubého plátna místo dveří a zelená celta překrývá díry na střeše. Z rohu střechy čouhá větev břízy a na ní sedí havran, jedno křídlo ušmudlané od bláta a čistí se, malé ostré zuby cení na kohokoliv, kdo by se odvážil přiblížit.

V této chaloupce prý bydlí čarodějnice. A pokud budeme věřit tomu, co se vypráví - předpokládejme, že jde o pravdu - vychází každý den ze svého příbytku a obchází les. Line se za ní fialový kouř a kdo by ji následoval, ztratí se, jen havran za ní létá ze stromu na strom. Pod jejími kroky rudne mech a tráva vadne, voda syčí a hadi se jí pletou pod nohy. Ona však na nic nedbá, jde dál a sbírá květiny a bobule do svých lektvarů. Když má košík plný ingrediencí, obrátí se a jde stejnou cestou zpět - jakmile se dotkne její noha znovu šlépějí v trávě, ta znova roste, mech se zelená a květiny kvetou.

Ve své chatrči pak sedí na starém tureckém koberci, špinavém od zaschlé hlíny a připravuje si své lektvary v malém měděném kotlíku. Ze stropu visí kytice česneku, kuří nohy, zaječí pracky a žabí oči v igelitovém pytlíku, ještěrčí ocásky a hadí kůže. Na poličce, která jako by se chystala každou chvíli spadnout, stojí lahvičky s průsvitnou tekutinou, ale také sklenice s volským srdcem, prstem orangutana, ale dokonce i s panenskou blanou, slzami a tmavě zelenou krví vlkodlaka.

Nikdo se neodváží čarodějnici rušit, když zaříkává nad bublajícím lektvarem. Pod kotlíkem jí žhne modrý oheň, z úst jí stoupá pára a oči jsou mlžné jak sklenice mléka. Dlouhé černé vlasy spletené do copů se vznášejí jako dva hadi chystající se zaútočit, tváře se jí barví doruda. Zuby má načerněné uhlím a kývá sebou ze strany na stranu. Rozštěpeným jazykem si utře slinu kapající z koutku rtů a usměje se. Lektvar dobublal a z tmavě hnědé barvy se stal neprůhledně černým.

Čarodějnice si nabere trochu do lahvičky a zazátkuje ji.

Vypadá sotva starší patnácti let, ale ve skutečnosti žije v lese už po staletí. Bere do ruky kabát a vydává se směrem k tůňce pod skalou. Mezi stromy se bíhají divoženky, snaží se sice čarodějnici vyhnout - přece jen z ní mají strach, ale rády ji zdaleka škádlí. Jejich rychlé nohy dopadají mokře na kameny a jejich smích se láme o okolní skály. Čarodějnice si jich však nevšímá a pokračuje svižně dále. Stmívá se.

Rusalka ve své jeskyni mezitím zvedne hlavu z polštáře. Bludičky mezi sebou vzrušeně bzučí, poletují v rohu jeskyně. Rusalka vycení své tesáky a zavrčí a bludičky se rychle vypaří do tmy večera. Na jejím nahém těle se lesknou průsvitné šupiny, ostré jako žiletky, krásné na pohled, ale smrtelné na dotek. Dlouhé vlasy vláčí za sebou jako vlečku a ponoří se pomalu do chladné vody.

Když se znovu vynoří, je už venku v tůňce mezi žabami a malými rybkami. Vidí již zdaleka nachový kouř a blížící se postavu zahalenou v černém kabátu. Vycení zuby a hrábne rukou do hlíny u okraje vody. Pod nehty má špínu, ale nevadí jí to, škrábe se neohrabaně na břeh, divoký pohled v očích. Čarodějnice jí spěchá naproti a téměř přiběhne k jejímu tělu, zapříčenému mezi dvěmi stromy. Nechá padnout kapky černého lektvaru do otevřených rusalčiných úst a sleduje, jak sebou začíná rusalka cukat. Jako by jí bublalo něco pod kůží a snažilo se dostat na povrch, boláky rychle vystoupí na její kůži a stejně tak rychle zmizí. Z dlouhých tesáků se náhle stávají malé, avšak ostré zuby, jednotlivé šupiny opadávají na zem a schnou, její kůže je náhle hladká a chladná.

Čarodějnice vezme rusalčinu ruku do své a ta se usměje; pod tmavým nebem se chladně milují, jako každý večer, dokud rusalčino tělo nepožaduje zpět voda. V lese se rozléhá tichem šepot bludiček.


Komentáře