zápisky z druhého pohřbu

 

1.

Osamělost, kterou si nosím od narození pod srdcem, se poslední dobou propadá hlouběji do žaludku. V Praze, kde jsme se vídali jednou za dva měsíce, ta bolest neměla sílu mě zachvátit, ale tady, kde jsou stopy jeho života v každém rohu, mě sevřela do pevné pěsti. 

Posbírat důležité dokumenty, projít dopisy milenek, přání k narozeninám od cizích dětí, výpisy z rejstříku exekucí. Po všech těch letech se život mého otce vejde do pár krabic a igelitových tašek. Vejde se můj smutek taky do krabice, do igelitové tašky? Uklidit zase vizitky, podklady, fotky, neplakat, nekřičet, i když se mi ten zvuk dusí někde pod klíční kostí. Jet zrušit registraci na úřadech, nebe nekonečně modré a prázdné. 

V noci jsem měla sen, že táta mluví s babičkou v obýváku. Chtěla jsem tam jít a pozdravit ho, ale spánková paralýza mě držela přitisknutou na postel. Tenká deka, kterou jsem se v letní noci přikryla, na mně spočívala jako okovy. Marně jsem napínala síly a snažila se ji ze sebe shodit: ruce se mi třásly námahou. Když jsem se probudila, už tu nebyl. 

2.

V CIZÍM JAZYCE, DO RYTMU TICHÉHO PLÁČE

"Přineste s sebou úmrtní list a ??? (smlouvu) na ??? (krajské zřízení). Vezme vás tam přednostně náš příbuzný."

"Tady do ??? napište jméno a příjmení a ???"

"Sem píšu Saša Vidović?"

"Jo."

"A tady číslo ??? (smlouvy)?"

"Tady tohle..." (DIKTUJE ČÍSLA) 

"Sem musíš napsat dcera."

"Píše se s k nebo bez?"

"S k, kćerka."

"A tady místo?" 

"Krupa na Vrbasu."

"Ale on umřel v Praze." 

"Praha, to je co?"

"Prag."

"Aha, napiš Prag ??? (pomlčka, čárka) Češka republika."

"A nějaký místní číslo nemáš?"

"Jen na chvíli. Příští týden odjíždím."

"Tak tam dej moje číslo."

"Tenhle papírek si schovej, budete ho ještě potřebovat. Dnes kolem ??? (půl třetí) to půjde ??? (nahoru) a já ti pak zavolám a přijdeš si pro to."

3. 

Pak jen zbývá dusit ten vztek a smutek v sobě po zbytek života a doufat, že ho nevyzvracím. 

Kde jsem se to ocitla? V cizí noční můře. Na zahradu spadnou jablka jako každý rok, jen pokoj na půdě bude prázdný, jako by zas odjel někam daleko na cesty. Nenávist se dá zapomenout, láska se nedá odpustit. 

4. 

Nakonec jde o celkem vtipnou scénu - celá široká rodina se nasáčkuje do pár aut a jedeme všichni nahoru po úzké silnici, na kterou se jen v širších úsecích vejdou dvě auta vedle sebe, a pak s taškama plnýma alkoholu jdeme vyšlápnout na kopec, kde je hřbitov. Proplétáme se mezi náhodně naaranžovanými hroby, dokud se nedostaneme k tomu, kde jsou vedle sebe nadepsaní Milenko a Milena, dědeček a babička. Naše velmi živá babička, jejíž jméno je vytesáno už předem do kamene nese otcův popel v urně zalepené malířskou izolepou, ze které jsme ráno odsypali kousek do sklenice od nutelly, abychom mohly něco vysypat do Dunaje. Naši strýcové kopají díru pro otce uprostřed hrobu.

"Nebojí se, že omylem vykopou dědečka?" šeptám sestře a směju se skrze slzy. 

Je mi hloupé už zase brečet, na druhém pohřbu, o kterém jsem ani nevěděla, že bude, když jen pokládáme popel zbylý ze spálení toho, kdo kdysi byl mým otcem. Nevěřím na nějakou nesmrtelnou duši a už vůbec na tyhle tradice, u pálení svíček se víc bojím, že budeme důvodem pro příští lesní požár a nervózně sleduju kam lije teta alkohol a furt brečím jak blbá. 

Pak jedeme příšernou lesní cestou na oběd, vypít tam povinnou dávku pálenky a včas zmizet. Pak zpět sem, k prázdnému kuchyňskému stolu, kde děda srkal polévku a táta koukal na televizi.