pusan 2019

Pokud mě sledujete na nějakých sociálních médiích, asi vám neušlo, že jsem většinu srpna strávila v Koreji. Jela jsem tam na letní školu do Pusanu (nebojte, vím, že netušíte, kde to je: představte si prostě obří město u moře). Vyjet si z naší malé české, popřípadě malé evropské roklinky, a vidět veliká města, je trochu kulturní šok. Pusan je oproti Praze jako Praha oproti Brnu. Možná ještě větší rozdíl. Ale nemají tam tramvaje.

Už samotný let do Pusanu byl dobrodružstvím, vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla, že místo trasy Praha-Inčchŏn letadlem a pak Inčchŏn-Pusan vlakem, to celé chci letět až na letiště do Pusanu. Bála jsem se zařizovat si lístky na vlak, nicméně po dvou šestadvacetihodinových cestách jsem změnila názor. Příště rozhodně radši pojedu vlakem, kde se nebudu mačkat mezi v letadle mezi dvěma Španěly, co si přese mě podávají kapesníčky. A také bude lepší zvolit trasu jinou než Praha-Frankfurt-Taipei-Pusan, protože už nechci znovu muset vymýšlet, co dělat deset hodin v kuse na letišti v Taipei.

Korejci si nás vzorně vyzvedli na letišti, kde jsem tak trapně seděla mezi hromadou Japonek, a poprvé v životě si připadala vysoká. Pak si nás autobusem odvezli na kampus.

výhled na protější hory

Ach ty korejské kampusy. Schválně jsem se ptala korejské studentky, jestli jim vyhovuje, že jsou  takhle na okraji civilizace. Odpověděla mi, že to nesnáší.
Kampus sedí na úpatí hory, ve čtvrti Namsan-dong (že by se hora jmenovala Namsan? Kdo ví, Google mi to nechce povědět) a dál už silnice od nás vede jenom ke klášteru Pulgwangsa (ke kterému jsme byli moc líní vyjít, hlavně v tom šíleném vedru). Jde o obří komplex budov a celou první hodinu korejštiny jsme strávili chozením po mapě a hledáním míst v kampusu (kdo vymyslel, že je romantické procházet se podle pár stromů a laviček vedle obřího fotbalového hřiště, fakt nechápu).
Ubytovali nás samozřejmě na koleji. Před vstupem do výtahu byla obří cedule, kterou jsem pobaveně posílala domů: Zákaz vstupu studentům na koleje opačného pohlaví. Nebyla jsem si jistá, jestli to je tím, že je ta univerzita oficiálně s křesťanskou tradicí, ale korejská studentka mě ujistila, že jí to přijde normální.

hotel jak z hororu

Dny probíhaly asi takto: člověk měl dopoledne výuku korejštiny a pak odpoledne program: buď nějaké "kulturní lekce" nebo výlety s korejským studentem, který se staral o tu kterou skupinku. Díky tomu jsme si hodně prohlídli město.

kavárna na pláži

Pusan byl neskutečně obří oproti čemukoliv, co jsem kdy viděla tady u nás. Mrakodrapy a činžáky, který vypadaly jak mrakodrapy, obří nákupní domy. Budovy v centru byly přeplněné: na každém patře něco jiného, všude nápisy a reklamy. Kavárny, místo aby byly normálně na nultém patře a pak pokračovaly směrem nahoru, byly klidně v třetím nebo čtvrtém patře domu, kde kromě toho byl obchod s oblečením a kadeřnictví. Spousta budov byla hrozně ošklivá zvenku a designově krásná zevnitř. Na pláži Häundä jsme toho viděli spoustu: ošklivé baráky jak ze socíku a pak vevnitř krásný interiér.

umělá skála a procházka nad mořem

Podobně zvláštní vkus nás bil do očí přímo v moři: Korejci tam nastavěli tolik podivných soch a uměleckých instalací, že to vypadalo opravdu kýčovitě. Nemyslím si, že je potřeba do moře strkat sochu velryby, želvy a delfína a pak tam ještě vystavět umělou skálu. Na výlety po městě jsme chodily po pěti: já, tři Japonky (Juri, Juka a Ajaka) a naše korejská studentka Sujŏn. Komunikace byla zajímavá: Sujŏn neuměla japonsky, Juka a Ajaka skoro vůbec nemluvily korejsky a já s Juri jsme uměly celkem dobře anglicky a trochu korejsky. Vlastně během celé doby pobytu jsem měla vždy po ruce Google Translate, abych rychle překládla korejštinu, čínštinu a japonštinu. V Häundä jsme si daly bibimbap ze syrové ryby (připadala jsem si velmi zasloužile, když jsem si nandala dobrovolně celkem dost omáčky z pálivých papriček) a pálivou polévku z mořských potvor. Stálo to sice hromadu peněz, protože Häundä je velmi turistická destinace, a podle toho i drahá, ale hrozně mi to chutnalo. Všechny obchody s těmihle specialitami měly venku akvária s čerstvě ulovenými, velmi ošklivými rybami, co vypadaly, jak kdyby je někdo právě vytáhl ze dna moře.

Moje drahé Japonky převážně chtěly nakupovat a tak jsme většinu výletů strávily v nákupních centrech a na ulicích Pusanu, kde Juka a Ajaka všechno obcházely, obhlížely, a my ostatní za nimi pomalu chodily a bavily se o všem možném. Obchody s kosmetikou byly na každém rohu, to mě nepřekvapilo, ale také jsem poprvé viděla "herny" plné claw machines (kde jsem, uznávám, nastrkala kvůli shiba inu plyšákům hromadu tisícwonovek do automatu (zas tak velkou hromadu ne, nebojte)).

tady si Juri vybrala bílé tričko

Také mě dost příjemně překvapilo, jak levně se dalo sehnat oblečení. S Sujŏn jsme se trochu posmívaly tričkům s příšernou angličtinou, které jsme potkávaly na každém rohu. ("Vůbec nechápu," vysvětlovala mi Sujŏn "proč musí mít ty trička na sobě nějakou náhodnou bílou instagramovou modelku. Vypadá to jak kdyby ty fotky sebrali z něčího instagramu!")
Při nakupování oblečení jsem ale samozřejmě narazila na problém. Freesize. Ono totiž sice v těch obchodech s oblečením najdete kabinky, ale když se zeptáte, jestli to můžete vyzkoušet, tak vám řeknou, že ne, je to freesize. Freesize znamená, že by to teoreticky mělo být všem, reálně to znamená, že je to všem co se vejdou do velikostí XS-S, občas M. Když jsem pak poslední den našla šaty, které mi fakt byly a nedusila jsem se v nich, považovala jsem to skoro za zázrak.

obchod s hračkami a nálepkami

Kromě toho jsme při nakupování neustále narážely na roztomilé maskoty všeho možného. Vypadalo to, že i toaletní papír se v Koreji lépe prodává, pokud je na něm roztomilá postavička. A tím myslím, opravdu roztomilá, ne ty ošklivě animované 3D kachničky, co člověk může potkat v reklamách tady.
Dá se tu také sehnat všechno možné z prakticky jakéhokoliv animáku: hlavně Disney a Pixar filmy, pak Mumínci, Snoopy a tak dále. Všechno tohle tu je velmi populární, jak mi potvrdily i moje japonské a taiwanské kamarádky, které si to kupovaly po hromadách.
Úplně omylem jsme narazily na jeden obchod, který prodával hlavně tyhle roztomilé věci, na zastávce 부산대. Obchod se jmenoval Julie Shop, a pokud se octnete v Pusanu, doporučuji se tam stavit! Mají tam všechno možné, a odvezla jsem si odtamtud hromadu nálepek.
Po Pusanu jsme cestovaly převážně pomocí autobusů a metra, ačkoliv jsme si občas vypomohly taxíkem. Vše se platí pomocí kartičky, na kterou si nahrajete peníze a pak ji přiložíte při vstupu a výstupu z dopravního prostředku. Jednu Korejku jsem viděla chytře nastoupit do busu, a zatímco ostatní vystupovali, si rovnou pípnout kartičku, že vystoupila. Kromě toho mě taky překvapil ženský vagón v metru: fungoval vždy ráno a večer v době největšího ruchu, mimo tu dobu fungoval jako každý jiný vagón. A docela mě překvapilo, že Korejci moc neuvolňovali místo starším - nebo spíše jen pokud ten starší člověk vypadal opravdu hodně zřízeně.
Celkově jsem byla překvapená, když jsem viděla Korejce jak do sebe vesele vráží, aniž by se omluvili.

Kjongdžu

Mimo Pusan jsme se také vydali všichni do Kjongdžu na dvoudenní výlet. Celou dobu jsem koukala z okna a sledovala krásnou krajinu - oproti v létě vyprahlému Česku, s prázdnými kopci a mrtvými lesy, byla krajina mnohem zdravější. Hory byly krásné a vysoké, a jak se to už říká, tráva zelenější. Všude jsme projížděli podle polí s malými políčky a skleníků. V centru Kjongdžu byly samé tradiční domy (ačkoliv bych řekla, že většina z nich dost nových) a bylo mnohem klidnější než Pusan. I cestou zpět jsem sledovala lidi pracovat na polích, v kloboucích a dlouhých rukávech v tom šíleném dusnu.
Vždy když jsme byly se Sujŏn někde na jídle, krájela a vařila nám ona, ačkoliv se přiznala, že protože je ve své skupině přátel nejmladší, tak to vždy dělají oni pro ni. I přesto jí to moc dobře šlo a neumřeli jsme na otravu syrovým masem.
Sujŏn nás skvěle provedla po Pusanu a jedno z prvních varování, co jsme od ní slyšeli, bylo abychom nikdy nikomu nic nepodepisovali a nedávali mu svůj kontakt. Mluvila samozřejmě o sektách, jejichž členy jsme potkaly několikrát.
Tři týdny v Koreji byly zajímavé, ale už se těším, až tam strávím trochu více času.