100% stress speedrun: cesta do Koreje

 Pokud mě sledujete na různých sociálních médiích, asi jste zaregistrovali, že jsem podnikla cestu do Koreje a sedím si teď v Airbnb v Soulu v karanténě. Tahle cesta je i tak dost nepříjemná (12 hodin v letadle není pohodlných ani když máte vedle sebe dvě volné sedačky, odzkoušeno), ale během koronavirové pandemie jde o opravdu zapeklitou záležitost.

Problémy nastaly samozřejmě ještě před odletem. Týden předem jsem zjistila, že mi vyprší platnost karty v březnu (ano, moje blbost). Zavolala jsem tedy své bance a zařídila novou kartu - za příplatek za expresní vydání mě ujistili, že mi ji vydají do tří dnů. Ve čtvrtek jsem jim volala na pobočku, jestli náhodou karta nepřišla. Prý ne, mám si počkat. V pátek už volám na informační linku, kde mi sdělili, že sice karta zadaná je, expresní vydání taky, ale informace o kartě neexistují - prý vůbec neopustila výrobní linku. No super. O jeden proplakaný telefonát později jsme jely s mámou na pobočku to vyřešit - tam nám nakonec slíbili, že kartu do Koreje pošlou na vlastní náklady pokud do pondělí nepřijde. 

("Ale určitě přijde do pondělí, jsem si tím téměř jist," sdělil nám bankéř. Dvě hodiny před odjezdem na letiště jsme si skutečně kartu mohly dojet vyzvednout.)

Nakonec jsem tedy vyrazila do Koreje s novou kartou. Na letišti všechno proběhlo v pořádku (ačkoliv se mi podařilo potkat individuum, co sebevědomě přišlo na check-in bez PCR testu, a když mu řekli, že ho potřebuje, tak jim sdělil, že mu ho teda mají udělat.)

Cesta do Istanbulu trvala jen chvíli a velmi mě zmátla, protože jsem s posunem času okamžitě ztratila pojem o tom jak dlouho jsme letěli. Zatímco na Ruzyni bylo prázdno a my byli poslední let, co ten den letěl, v Istanbulu bylo narváno. Letiště bylo plné lidí, otevřených obchodů (jakože fakt HODNĚ obchodů). Zato najít místo, kde bych si mohla sednout, než mi alespoň sdělí z kterého gate že to odlétáme, to trvalo věčnost. Úžasné letiště zahrnovalo příšernou WiFi, která vás nechala zdarma surfovat pouze jednu hodinu a pak vás vesele poslala do prdele. 

Po asi dvou až třech hodinách čekání jsme se dostali na palubu letadla. Podařilo se mi získat trojsedačku jen pro sebe, takže jsem se alespoň trochu vyspala. Tři hodiny před přistáním jsem se vzbudila a bylo mi šíleně špatně - úzkostí, jak jinak. Zatímco jsem se třásla jak osika a vedla vnitřní debatu sama se sebou o tom, jestli mám říct letušce o něco k jídlu abych si mohla dát další pilulku Ataraxu na úzkost, stihla jsem napůl sledovat celého Jokera. Nakonec jsem se dočkala snídaně i léků a přistáli jsme v Inčchonu. Konečně, rozněžňovala jsem se nad obzorem Koreje, který se přede mnou rýsoval. No ale neříkej hop, než...

Věděla jsem, že nám budou kontrolovat teplotu a sebemenší výkyv nad limit vás může poslat na pár hodin čekání na PCR test. Nechtělo se mi podnikat zbytečnou cestu takhle večer a snažila jsem se do sebe nalít vodu, abych se trochu zchladila po spánku v letadle. Stejně to nemělo cenu, protože ve frontě na imigraci jsem strávila ve svetru a obložená taškama další hodinu. Po hodině jsem se dostala k úředníkovi, který zkontroloval pár mých dokumentů, a se svou angličtinou na úrovni absolventa základní školy se snažil zkontrolovat, že mám opravdu negativní PCR test. Snaha ho odvést od sledování detailů o firmě, které byly na konci dokumentu v češtině byla marná. Týpek nechápal. Nakonec mi tedy vydal červenou kartičku, která potvrzovala, že mám negativní PCR test a poslal mě k sekci foreign passports. 

Další hodinu jsem strávila ve frontě zde. (Mimochodem - nikdo nedbal na social distancing, takže jsme tam byli celkem namačkaní. Evidentně jim to bylo jedno...) Ve frontě šlo o to stáhnout si karanténí aplikaci a vyplnit pár údajů. Pak člověk přešel k úředníkům, kteří mu údaje zkontrolovali a poslali ho do další fronty. Po další třičtvrtě hodině čekání pak úředníci znova zkontrolovali údaje, zavolali vašemu korejskému kontaktu a poslali vás k poslední frontě. Tam už vám naskenovali otisky prstů, udělali fotografii, zkontrolovali, že jste to vy a dali vám pár posledních dokumentů. Pak tedy, se složkou plnou papírků a letáčků, člověk mohl vyrazit ke svým taškám, a nechal je projet skenerem aby se opravdu potvrdilo, že neveze nic, na co se vztahuje clo. 

Po pouhých třech hodinách jsem tedy hurá vyrazila do haly, jen abych si uvědomila, že jsem si zapomněla vyzvednout z karanténní oblasti SIM kartu. Pozdě bycha honit, alespoň si teda vyberu peníze z banky. Tedy, to alespoň byl záměr. Ale neustále jsme byli hnáni jedním směrem, kde si nás rozebrali jednotliví řidiči, členové organizací atd. Odchytila si mě nějaká asociace pro výměnné studenty v Soulu a zavolala mi taxíka. No nic - stejně ten cash nepotřebuju hned. Taxikář přiběhl během pár minut a prakticky sprintem i s mýma taškama utíkal k taxíku. Samozřejmě, že poté co mě dovezl na místo se mi nepodařilo zaplatit kartou (super!) a tak jsem mu tedy dala dolary.

Konečně doma, ulevila jsem si a vydala se nahoru. Vytáhla jsem dva kufry, foťák, tašku přes rameno a batoh a vydala se do čtvrtého patra domu, kde bych měla bydlet. Jenže čtvrté patro neexistovalo. Jen třetí patro a divné bílé dveře, které se tvářily jako dveře do nějaké skříně. Tak jsem znovu sešla dolů a zoufale pročítala instrukce od Airbnb. V tu chvíli se objevil můj anděl - moje domácí z Airbnb. Projížděla zrovna kolem autem a zavolala na mě, že mi pomůže najít cestu nahoru. Trošku trapně, jelikož se nesmíme moc přiblížit, mě dovedla nahoru (skrze divné bílé dveře a prudké dřevěné schody, které zvenku vedou na střechu) a čekala na mě zatímco jsem tahala kufr za kufrem. Ubytovala jsem se, poděkovala jsem a šla spát. 

Ne nadlouho. Po asi půl hodině jsem se vzbudila, zuby drkotaly zimou, celé tělo se třáslo. Samozřejmě - nebyla jsem schopná najít topení, tak jsem tedy usoudila, že se zapíná asi samo. Nezapínalo se samo. V zoufalém breku jsem volala kamarádce, že asi umrznu (ne, vůbec nejsem dramatický hypochondr). Hlavou se mi hnaly titulky novin, které budou psát o tom, jak zahraniční studentka umrzla první den po příjezdu ve svém Airbnb. Jelikož ale Korejci nikdy nespí (díky za to!), domácí mi hned odpověděla na zprávu jak se zapíná topení. Takže jsem nakonec šla spát s topením i s vyhřívanou elektrickou dečkou.

Druhý den ráno jsem zavolala svému dozorčímu oficírovi v public health centru, abych zjistila jak mám přijít na PCR test. Korejci zase nezklamali a na džob, kde člověk je ve styku s hromadou cizinců vybrali někoho kdo neumí vůbec anglicky. Po dvou minutách čekání než paní najde kolegyni, co umí trochu anglicky mi bylo sděleno, že je to jen kousek a že se tam dostanu pěšky.

Paní asi nikdo neříkal, že lhát se nemá. Vydala jsem se po obědě směrem k public health centru, naver mapy v ruce. Poté co jsem několikrát obešla ty samé uličky, protože jsem omylem špatně zatočila, vyšlapala schody nahoru a zase zpátky dolů, sešla prudký kopec dolů a jiný zase nahoru se naver mapy vzdaly a přestaly mi ukazovat kde jsem a jména ulic. Chvíli jsem se snažila jít jen podle modré čáry a tvaru cesty, ale rychle jsem se ztratila. Ostudně jsem tedy se slzami na krajíčku volala domácí z Airbnb, kterážto jako úplný anděl dorazila za mnou v autě a odnavigovala mě domů.

Jen jeden problém. Nedorozuměním ona myslela, že už jsem na testu byla a tak mě dostala zpět do Airbnb. Já, s plícema naruby a mrtvejma nohama jsem se rozhodla, že nebudu testovat štěstí dvakrát a stihla si zavolat karanténího taxíka tak abych tam byla ještě čtyřicet minut před zavíračkou. 

Poté, co mi nějaký student medicíny vytřel mozek ven nosem jsem vesele nastoupila zpět do taxíku a byla spokojená. Nejšílenějších 24 hodin mých života je za mnou. Byl čas odpadnout ve vyhřáté postýlce.

Výhled z mojí střechy <3